Bohové musejí být šílení aneb co Vám porodník neřekne

Studium doporučení WHO (Světová zdrav. organizace) pro porodní praktiky, vznikající na základě dlouhodobých studií, mne přinutilo k zamyšlení. Proč porodníci tato doporučení nerespektují? Proč si hrají na Bohy v bílých pláštích?

Každá žena má právo na péči v souladu se současnými poznatky lékařské vědy. Záměrně slovo současnými zvýrazňuji, neboť čeští porodníci stále uplatňují metody, které byly dávno prohlášeny za nežádoucí, neefektivní či dokonce škodlivé a zdraví ohrožující. Porodníkům bohužel nahrává do karet fakt, že většina žen o tom, co je a není škodlivé pro normální porod neví a pakliže přijde do porodnice rodit žena informovaná, je mnohdy přijímána s nevolí.

Podívejme se na fakta, která by měla znát každá těhotná žena (ale i široká veřejnost pro „narovnání“ pokřivené představy o porodu), avšak porodník o nich obvykle mlčí.

Poloha vleže na zádech je pohodlná pro porodníka, riziková však pro rodící ženu

V poloze vleže na zádech, která je pro české porodnice rutinním standartem, žena vyvíjí úsilí proti zemské přitažlivosti, kdežto při poloze vzpřímené porodu napomáhá gravitace. Kostrč a křížová kost, důmyslně v průběhu těhotenství vlivem vyplavených látek rozvolněné, aby mohly v den D ustoupit, nemohou při poloze vleže na zádech splnit tuto funkci a průchodnost porodních cest je až o 30% menší. Neúměrný tlak na kostrč mnohdy způsobí bolestivost této partie ještě dlouho po porodu. Také tvar porodních cest směřuje vleže směrem nahoru, takže žena rodí „do kopce“. Logicky je pak porod velmi náročný a bolestivější a rapidně se zvyšuje riziko použití kleští či vakuumextraktoru a také riziko episiotomie (nástřihu). Nemluvě o tom, že někteří porodníci jsou schopni sáhnout i po zakázané a zdraví i život ohrožující metodě, Kristellerově expresi. Zároveň je také stlačena horní dutá žíla, což může způsobit tíseň plodu. Pokud tedy náhle klesnou ozvy plodu, je žádoucí zkusit změnit polohu rodičky!

Při poloze vleže na zádech sestupuje hlavička dítěte přímo na hráz, proto se hráz nemůže dobře rozšířit. Dost důvodů pro to, aby žena rodila v jiné než v této rutinně zaběhnuté poloze. Také WHO na základě těchto poznatků doporučuje, aby si rodička intuitivně zvolila porodní polohu sama. Polohu vleže na zádech zároveň považuje za jednoznačně škodlivou. Pakliže je z nějakého důvodu poloha vleže nutná, lze rodičku alespoň položit na bok, aby byla volná kostrč.

Kolik porodníků či porodních asistentek vyzve ženu, ať zkusí jakoukoliv polohu, která jí přijde ve vypuzovací fázi porodu vhodná? Proč obvykle ženu, která o nevýhodách této polohy neví, většina porodníků automaticky „položí na lopatky“? Porodníci často argumentují tím, že při poloze vleže má zdravotník k ženě dobrý přístup pro případ komplikací. Bohužel ale veřejnosti tají fakt, že právě poloha vleže na zádech je sama často těchto komplikací příčinou. Pro pohodlí obou stran přitom existují tzv. porodní stoličky.

Episiotomie (nástřih hráze) se hojí hůře než přirozené natržení a je mnohdy zbytečná

Jedná se o nejčastější porodnickou operaci, vykonávanou v ČR v mnohem větší míře, než je vhodné. WHO nedoporučuje provádět tzv. episiotomii u více než 10% vaginálních porodů, přesto ve 38 českých porodnicích rodí s nástřihem více jak polovina žen. Existuje u nás dokonce porodnice, kde v roce 2013 provedli nástřih hráze 80% žen (zdroj: www.jaksekderodi.cz). Že nástřih chrání ženu před poškozením tkání, jak se učí budoucí porodníci na lékařských fakultách, je ničím nepodložený mýtus.

Snad jedinou výhodou nástřihu je, že se šije lépe než přirozené natržení (což je ovšem výhoda pro porodníka, ne pro ženu samotnou), nicméně je bolestivější, hojí se obvykle hůře a spolu s ním vzniká riziko dalších komplikací (dlouhodobá bolestivost, možný vznik infekce, bolestivý intimní styk ad). Při případném natržení jde tělo cestou nejmenšího odporu, zatímco při nástřihu se porodník nesnaží vyhnout velkým cévám a svalům.

Jak už jsem psala výše, při poloze vleže na zádech jsou porodní cesty užší a sestupující hlavička tlačí přímo na hráz, která tak nemůže ustoupit - prevencí nástřihu je tedy změna porodní polohy. Někdy ale také stačí dát rodičce více času.

Syntetický oxytocin způsobuje bolestivější kontrakce a narušuje bonding

Syntetický oxytocin (tzv. pitocin) se používá primárně k podpoře otevírání porodních cest, daní za toto urychlení jsou ovšem mnohem bolestivější kontrakce než kontrakce přirozené. Přirozený oxytocin je do těla vyplavován ve vlnách, aby si žena mohla mezi těmito vlnami odpočinout, kdežto pitocin je do těla pouštěn soustavně žilou a zabraňuje navíc vyplavování endorfinů, které pomáhají zpracovávat bolest. Porod se tak často stává natolik nesnesitelným, že je žena nucena požádat o tišící látky, tedy další chemii. Pitocinem způsobené silné a bolestivé kontrakce bez možnosti odpočinku připravují také dítě o kyslík. Bohužel negativně narušuje i ranou vazbu – tzv. bonding. Oxytocin, uvolňovaný do těla matky i bezprostředně po porodu, způsobuje okamžité zamilování se do dítěte. Matka po přirozeném porodu, nabuzená oxytocinem, má náhle dostatek energie, chce se jí tančit, je bez problémů schopna postarat se o své dítě, stejně jako u tolik probíraného ambulantního porodu vévodkyně Kate. Matky „oblbnuté“ umělým oxytocinem jsou mnohdy zklamané, že navzdory tomu, jak se na své dítě celých devět měsíců těšily, mají po porodu pocit, jako by jejich dítě bylo cizí, je pro ně těžší se na něj „napojit“ a také důvěra v mateřské kompetence bývá menší.

Nepochybuji o tom, že jsou případy, kdy může být urychlení porodu umělým oxytocinem žádoucí. Problém ovšem nastává, pokud se použije k urychlení normálně probíhajícího porodu, namísto aby byla dána přednost jiným způsobům přirozeného urychlení – například změna polohy, volný pohyb ženy, psychická podpora. Také je třeba brát v úvahu, že normálně probíhající porod má jednoduše svůj čas.

Řízené tlačení je škodlivé pro matku i dítě

Kdysi se pro vypuzovací část porodu učilo krátké rychlé dýchání, tzv. psí dýchání, které však může způsobit hyperventilaci. Dnes je v některých porodnicích ženám přikazováno, aby tlačily se zadrženým dechem, což WHO označila za postup jednoznačně škodlivý. Žena, která je nabádána, aby tlačila, když zrovna pocit na tlačení nemá, a netlačila, když jej naopak má či její tělo zatlačí samo, může cítit zmatek a pocit, že něco dělá špatně. Žena by měla tlačit podle kontrakcí a vlastních pocitů. Řízené tlačení může způsobit poškození močových cest, pánevních a perineálních struktur, vyčerpání matky a může přispět k odkysličení plodu.

Máte právo na neomezený kontakt s dítětem

Po porodu v českých porodnicích často dochází k separaci dětí a matek kvůli „nutnosti“ různých vyšetření, měření a vážení, pakliže je ale dítě v pořádku, lze vyšetřit dítě i na těle matky a měření i vážení nechat na později. Odnášení (zdravých) dětí se také děje pod záminkou zahřátí dítěte v inkubátoru či na vyhřívaném lůžku nebo proto, aby si matka odpočinula. Všechny tyto postupy se ovšem rozcházejí s poznatky WHO, podle které je právě těsný kontakt dítěte s matkou tím nejlepším prostředkem k udržení tělesné teploty dítěte a podpoře rané vazby i doplnění energie prostřednictvím endorfinů vyplavovaných vlivem radostného seznamování matky s dítětem. Pro zdraví dítěte je vhodné, aby se setkávalo s bakteriemi na kůži své matky, ne s bakteriemi poskytovatelů péče. Dále WHO podněcuje zdravotníky, aby umožnilo matkám neomezený přístup k dítěti ve dne i v noci. Podle zákona máte navíc jako zákonný zástupce na neomezený kontakt s dítětem právo.

Co dále WHO nedoporučuje a co je naopak vítáno

Mezi další praktiky, označované WHO jako škodlivé, patří rutinní provádění klystýru a holení, rutinní preventivní zavedení kanyly, rutinní využití polohy na porodním lůžku během první doby porodní, podávání vody, glukózy či umělé výživy dětem, které se začínají kojit a jakékoliv omezování doby či frekvence kojení. Naopak za prospěšné WHO považuje vypracování porodního plánu, poskytnutí tekutin během porodu, empatickou podporu během porodu, nefarmakologické postupy tlumení porodních bolestí, monitorování plodu poslechem (tedy ne elektronickým monitorem, který vyžaduje nehybnou polohu vleže každé dvě hodiny na cca 20 minut a pro ženu je tak velmi nepříjemný), volnost ve výběru polohy a pohybu během celého porodu, přerušení pupeční šňůry až po dotepání, podporu kojení bez omezení.

WHO podporuje rodičky v samostatném rození a nabádá zdravotníky, aby do normálního porodu pokud možno vůbec nezasahovali. Jak je uvedeno v příručce WHO Péče v průběhu normálního porodu: „...normální porod, u kterého je riziko nízké, potřebuje pouze pečlivé sledování vyškolenou a způsobilou porodní asistentkou, aby byly včas zjištěny počínající komplikace. Nepotřebuje žádné zásahy, ale povzbuzování, podporu a trochu láskyplné péče.“

Pozn.: Fakta týkající se doporučených a nedoporučených, škodlivých praktik u porodu, si můžete sami ověřit v manuálech WHO, které jsou ke stažení také na stránkách Asociace českých dul zde: http://www.duly.eu/?page_id=13 . Souhrn nejdůležitějších poznatků WHO je také zpracován na stránkách Hnutí pro aktivní mateřství: http://www.iham.cz/nabizime/informace/zakladni-informace/porod/ .

Čas vrátit se k otázce na začátku. Proč porodníci (potažmo porodní asistentky, nicméně beru v úvahu, že ty jsou podřízenými porodníků a musí plnit jakýsi standart pro danou porodnici) nerespektují doporučení WHO týkající se jednoznačně škodlivých praktik? Nechuť měnit zaběhnutou rutinu? Strach ponechat ženu jednoduše rodit samotnou kvůli vnímání porodu jakožto nemoci, balíčku potenciálních problémů? Nedůvěra ve schopnost ženy porodit dítě? To, že během studií pravděpodobně neviděli jediný přirozený porod?

Existuje teorie (pouze teorie, ničím nepodložená, prosím nebrat si následující slova osobně), že jedincům separovaným krátce po porodu od matky (jak se generacím mých rodičů stávalo běžně) se vlivem traumatu nevyvinula část mozku. Ano, je to teorie troufalá, nicméně stojí za to zamyslet se nad tím, co skutečně může způsobit odebrání čerstvého novorozence od matky samotnému dítěti. Pokud je první zkušeností dítěte se světem jeho ponechání o samotě (a v dřívějších dobách to bylo běžné i na několik dlouhých hodin, ne-li dní), může se podvědomě cítit odmítnuté, nechtěné. Toto trauma bylo ještě v minulosti rozvíjeno nekontaktním způsobem výchovy - častým odkládání dětí do kočárků či kolébek, nereagování na potřeby dítěte (ignorování pláče), brzké odstavování od kojení. A tak mne napadá, že to, co porodníkům chybí, je možná jen více lásky. Primární lásky, která nebyla naplněna v samém počátku jejich života. A že jsme to opět my, ženy, které můžeme léčit své muže tím, co možná nikdy nezažili - bezpodmínečnou láskou, která ví, že chybovat je lidské, odpouštět božské, a uznat své chyby a nepokračovat v nich MoUDRé.