Ježíšek

Přála bych si, aby tato povídka nebyla vnímána jako odsouzení všech, kteří uctívají kult Ježíška, ale spíše jako podnět k zamyšlení, co může odhalení pravdy udělat s křehkou dětskou duší.

     "Ježíšek neexistuje!" vykřikl malý Robin a posunul si brýle s nálepkami Mimoňů blíže ke kořeni svého nosu. "To ví přece každý!" 

     Adélka měla chuť praštit ho penálem. Jak si může takhle vymýšlet?

     "Ale existuje," složila ruce v bok. "Viděla jsem ho vloni v Paladiu!" 

     "Ts", vysmál se jí Robin. "To byl převlečenej člověk, ty hloupá! Dárky dávají rodiče!"

     V Adélce to vřelo. Obrátila se na svou nejlepší kamarádku Simonku, která doposud vše jen mlčky sledovala.

     "Že to není pravda?" vyhrkla rozníceně a věřila, že jí kamarádka nenechá na holičkách.

     "Je," pokrčila opatrně rameny malá černovláska. "Myslela jsem, že to dávno víš."

     Přetlak zlosti a lítosti povolil. Adélka s pláčem utekla ze třídy. Lžou! Všichni jen hnusně lžou! Adélce by přeci rodiče nikdy nelhali! Nikdy!

     „Aduš, napíšeme dopis Ježíškovi?“ podala ji máma papír s barevnými fixy ještě tentýž den.

     Adélka se chvíli dívala na prázdný list a cítila rostoucí tlak v břiše.

     Máma se s úsměvem jala vařit večeři a tiše si pobrukovala.

     „Mami,“ osmělila se konečně holčička. „Robin ve škole říkal, že Ježíšek neexistuje. Že to není pravda?“

    Máma si přestala pobrukovat a úsměv se změnil na rozpačitý. „Tak ty už to víš?“

     Adélka nechápala. Co ví?

     „Robin říkal, že dárky dávají rodiče!“ vyhrkla naštvaně.

      "Ano, a taky kdokoliv další, kdo s námi tráví Štědrý den – třeba babička Róza, teta Jana..“

     „A kdo byl teda ten Ježíšek vloni v Paladiu?“

     Maminka si k Adélce přisedla a pohladila ji po vlasech. „To byl jen převlečený pán.“

     Tlak v bříšku přešel v pichlavou bolest.

     Proč? Proč by to dělal? Proč by lhal? Proč byste lhali vy? napadalo Adélku nespočet otázek. Nedokázala už ze sebe ale vypravit nic. Nechápala to.

     „To se tak dělá, víš,“ snažila se doplnit chybějící kousky obrovské skládanky máma. „Vánoce jsou oslavou narození Ježíše a z toho vznikl pojem Ježíšek. A slaví se i tím, že si lidé dávají dárečky. Teď už to víš, už jsi velká holka. Na, dej si rohlíček,“ podstrčila máma Adélce misku s cukrovím.

     Automaticky si jeden vzala, ale pak ho odložila. Vlastně na něj neměla chuť.

     „Jestli nechceš psát ten dopis,“ podotkla ještě máma, „Můžeš mi říct, co si přeješ.“

     Adélka se ošila. „A vy mi to koupíte?“

     „Možná ano, možná ne. Podle toho, jak moc jsi byla přes rok hodná.“

     Adélka papír s fixkami odsunula na druhý konec stolu a raději odešla do svého pokoje. Vytáhla z aktovky své oblíbené omalovánky, ale nakonec jen tupě zírala na obrázek princezny Lociky a v hlavně měla příšerný zmatek.

     Na Štědrý den se přesto těšila. Letos se měla sejít celá rodina. Babička Róza, teta Jana se strejdou Martinem a jejich pětiletým synem Ondřejem, se kterým si moc ráda hrála. A taky strejda Milan, bratr od táty, o kterém jednou zaslechla, že prý nikdy nebude mít rodinu, protože je teplej. Bála se, že nebude mít rodinu taky, protože teplá byla často taky. Někdy měla studené ruce, ale netušila, jestli se to počítá.

     „Tak co, Ondrášku, těšíš se na Ježíška?“ zeptal se malého klučiny Adélčin táta a Adélce se okamžitě zkrabatilo čelo.

     „Tati, Ježíšek přece není!“ opravila ho.

     „Ale to víš, že je,“ mrknul na ni nenápadně táta.

     Adélka tedy mrkla taky a zopakovala: „Není! Je to převlečený člověk! Dárky dávají rodiče a tety a strejdové a babičky!“

     „Nene!“ vykřikl malý Ondřej. „Já Ježíška viděl!“

     „To víš, že jo,“ chlácholila ho rozpačitě dokonce i Adélčina máma.

     Adélka byla v rozpacích. Vždyť jí před několika dny řekla pravý opak!

     Máma si Adélku nenápadně odvedla do kuchyně. „Aduš, tohle dělat nemůžeš! Ondrášek ještě na Ježíška věří, je malý! Řekneme mu to, až bude větší, jo? Malým dětem nemůžeš říkat, že Ježíšek neexistuje.“

     „Proč ne?“

     „Protože jsou díky tomu Vánoce kouzelnější.“

     Adélka opět pocítila velký tlak uvnitř svého bříška. Co když rodiče nemluví pravdu vůbec nikdy?

     Uplynulo dvaadvacet Štědrých dní a Adéla, již dospělá žena, s láskou pekla podle rodinného receptu vanilkové rohlíčky. Tiše si pobrukovala koledy a houpala se přitom v kolenou, aby tak uspala své osm měsíců staré, v šátku uvázané dítě. Zavřená víčka, pootevřená pusinka a blažený výraz ve tváři nemluvněte však napovídal, že už se dávno ocitlo v říši snů. Adéla se cítila šťastná a celistvá. Jako by ji teprve dítě učinilo skutečnou, plnohodnotnou ženou.

     Její muž popíjel kávu a četl na laptopu článek o tom, jak se slaví Vánoce ve světě.

     „Tak mě napadá,“ přerušil na chvíli čtení. „Jak to uděláme s Ježíškem?“

     Adéla si přestala pobrukovat. Cítila, jak se jí v břiše pomalu rozvíjí tlak a přechází v nevolnost. Vybavila si, jak se cítila, když jí rodiče vysvětlovali, že Ježíšek ve skutečnosti neexistuje, a intenzita vzpomínek ji zaskočila.

     „Víš, já tomu lhaní moc nefandím,“ podotkl ještě její muž.

     Lhaní? Adéle to slovo přišlo příliš tvrdé. Zároveň ale cítila, že s kultem falešného Ježíška také pokračovat nechce.

     Chvíli sledovala své tiše spící dítě a řešení bylo najednou zcela jasné.

     „Řekneme mu pravdu. Bude vědět, že dárky si dávají lidé, ale také to, že některé děti věří na Ježíška, i když je to převlečený člověk, a že každý má právo věřit v to, co chce.“

     Muž se ušklíbnul. „Pokud jde o víru, pokud dítěti předáváš třeba náboženství, pak proto, že v něj sama věříš. Ale pokud předáváš něco, co víš, že není pravda, tak sorry, ale to je prostě lež. Společensky přijatelná lež."

     Adéla byla znovu zaskočena. Věděla, že její muž si nikdy nebere servítky, a měla pocit, že si na to snad nikdy nezvykne. Dokázal vždy vyslovit to, co si sama odmítala či bála se přiznat.

     Uplynulo dvatisícetřistašedesátdva gramů sněděných vanilkových rohlíčků a babička malého Adámka, syna Adély, nadšeně zahalekala: „Tak jak se těšíš na Ježíška, Adámku?“

     „Ale babi, Ježíšek není!“

     „Jakto, že není?“

     „No není! Dárky dávají lidi!“

     „Kdo ti to řekl?“ ošila se babička.

     „Mamka s taťkou.“

     Stará dáma na svou dceru pohlédla jako na vraha. „Takhle dítěti kazit Vánoce,“ zakroutila hlavou a odešla prostřít Štědrovečerní stůl.

     „Nikdy tě nenapadlo, že je to v podstatě lhaní?“ podotkla opatrně Adéla, jakmile získala možnost mluvit s ní o samotě.

     „Ale prosím tě, jaképak lhaní. Děti mají věřit na pohádky!“ 

     „Víš, my říkáme Adámkovi pravdu o všem. A rozhodně nemám pocit, že bychom jej o něco okrádali, ba naopak. Jen proto, že si všichni lžou, v tom máme pokračovat taky? A kde má potom dítě získat důvěru v rodiče? V lidi? V život?“

     Dáma si svou dceru chvíli prohlížela, zastavila se v partiích břicha a napadlo ji: „Nejsi těhotná? Předtím jsi byla taky tak přecitlivělá.“

     Adéla pochopila, že její snaha o vysvětlení je marná, a tak debatu raději ukončila.

     Uplynuly další a další roky a Adéla namísto dvanácti druhů již pekla jen rohlíčky a perníčky, které s Adámkem moc rádi zdobili. Zjistila, že pečení tradičního počtu cukroví ji spíše jen zmáhá a když nahlédla hlouběji do své duše, ukázalo se, že ji poháněla jen touha po uznání rodiny a přátel. Přestávala také každoročně pucovat byt jako kdyby měla přijet královská rodina z Velké Británie. Věnovala více času svému dítěti a méně takzvaným povinnostem. Vánoce se více a více stávaly svátky klidu a skutečné pohody. Vnitřní pohody.

     Tuto pohodu jednoho dne narušilo zběsilé klepání na dveře.

     Adéla si utřela upatlané ruce do zástěry a otevřela.

     U dveří stála nějaká cizí paní a evidentně neměla dobrou náladu.

     „Dobrý den,“ vyštěkla. „Váš kluk Adam chodí do hudebního kroužku, že?“

     „No,“ přitakala Adéla.

     „Měla byste vědět, že naší Marušce řekl, že Ježíšek není. Tak ať to laskavě odvolá. Máme pozvaného Ježíška k nám domů, chápete..“

     „To mě sice mrzí, ale jednou se to stát muselo, ne? Lež nelze živit věčně.“

     „Co prosím? Jakou lež? Víte kolik jsme za toho Ježíška zaplatili? Jestli to neodvolá, budu si u kroužku stěžovat. Jsem zvědavá, jak se na to budou tvářit rodiče ostatních dětí!“

     Adéla sledovala, jak paní odchází, jako v mrákotách dveře zavřela, a vrátila se ke zdobení perníčků se svým synem. Nevěděla, zda se smát nebo plakat. Tlak, který na ní byl ale ze všech stran poslední dobou vyvíjen, udělal své. Slzy si tiše svou cestu ven našly.

     „Maminko, ty pláčeš?“ všimnul si Adámek. „Já jsem to slyšel. Víš, Majka chtěla znát pravdu. Já ji to sám od sebe neřekl. A když chce někdo znát pravdu, tak mu přece nemůžu lhát.“

     „Ano,“ pokývla Adéla hlavou, ale navzdory všemu se rozplakala ještě víc. Lež je uctívána, pravda zesměšňována, vzpomněla si na citát, který se na dlouho vryl do její duše.

     „Neplač, mami, neplač! Víš jak jsi mě učila, že zlí lidé jsou zlí proto, že v sobě nemají dost lásky? Tak já si myslím, že Majčina máma se bojí říkat pravdu, protože by ji ostatní nechápali. A ona chce být chápána, aby ji lidi měli rádi. Takže ji musíme ji mít rádi i tak, aby se nebála říkat pravdu.“

     Adélin pláč se změnil v slzy štěstí. Objala svého syna a konečně přímo hmatatelně cítila, že pravda má smysl. V duchu poprosila o sílu, o sílu v pravdě pokračovat.

     Po chvíli se vrátili ke svým perníčkům. Adam vzal do ruky sáček s cukrovou polevou a namaloval na perníkový domeček velké srdce. Adéla si vybrala perníček ve tvaru anděla a nazdobila jej stejně. Oba se na sebe podívali a potutelně se usmáli. Tyhle Vánoce byly obzvláště kouzelné.