Dokud nepřekročíš most, nepoznáš sám sebe (letní povídka)

Zamilovat se do svého šéfa může jen totální blbka. Smrdí z toho průšvih na sto honů, ale mé srdce má odjakživa divný nápady. Vím, že bych se o něj neměla zajímat. Vím, že bych místo halenky s rafinovaným výstřihem měla

na dnešní pracovní večeři volit něco střídmějšího. Jenže proč mám pocit, že tahle večeře nebude čistě pracovní? Proč mám pocit, že šéfova tendence nakukovat mi při práci přes rameno je jen záminkou, jak se mne nenápadně dotknout?

V rychlosti si ještě přežehlím své neposlušné vlasy a nervózně pokukuju po hodinkách. Mám už jen pětatřicet minut. Cesta trvá zhruba půl hodiny. Měla bych urychleně vypadnout! Ještě rtěnkou přetáhnout rty, nacvičit sebevědomý úsměv, zkontrolovat celkový stav. Zrcadlo mi vrací uspokojivou odpověď, vyráží se.

Můj záměr dopravit se automobilem až na místo činu se rozpadá s pohledem na rozkopanou příjezdovou cestu – jedinou vedoucí ke kýžené restauraci. Dobrých deset minut hledám jiné místo k zaparkování. Docela velký kus musím ještě ujít pěšky. V jehlových podpatcích a úzké sukni! Cupitám směšnými pidikroky a pokouším se potlačit hněv a najít ztracenou rovnováhu. Pohled na hodinky prozradí, že mé zpoždění jistě přesáhne akademickou čtvrthodinku. Snažím se nevšímat si zesilujícího větru a stále temnější oblohy nade mnou, nicméně zahřmí a ve vzduchu je jasně cítit vlhkost. Zvažuji, zda si nesundat boty a nedojít zbytek cesty bosa. Kadeře mi potřísní první kapka. Zhrozím se. Vím, co vlhkost dělá s mými vlasy. Podívám se do zrcátka, které mívám u sebe v kabelce a samozřejmě, že je tam. První vlnka. Sundávám boty, ať si kolemjdoucí myslí, co chtějí. Naštěstí stíhám dojít dříve než se pořádně rozprší. Papírovými kapesníky si otírám špinavá chodidla, vkládám nohy zpátky do lodiček, několikrát se zhluboka nadechnu a teprve pak vstoupím.

Očima rychle těkám po okolí, šéfa ovšem nikde nevidím. Procházím dlouhou uličkou mezi stoly, na jejím konci se rozhlížím ještě jednou. Vzbudím tím v hostech zvědavost, jejich pohledy mne znervózňují.

„Už jsme se báli, že se vás nedočkáme,“ ozve se po mé pravici. Šéf. Konečně. Vstává a podává mi ruku. Vstává i slečna sedící naproti. Perfektně nalíčená, v šatech těsně obepínající bezchybnou postavu. Vidím ji poprvé v životě. Hotová holka z plakátu.

„Omlouvám se, příjezdová cesta je uzavřená a já nemohla najít jiné místo k zaparkování,“ soukám ze sebe. Šéf mi udiveně pohlédne na vlasy a představí slečnu jako Adrianu Mázlovou. Zrak slečny taktéž nejprve spočine na mých vlasech. Tuším, co se děje. Šéf pokyne na volné místo vedle Adriany. Za jejími zády se vyjímá jakási kovem zdobená příčka, kterou lze směle použít i jako zrcadlo. S hrůzou ještě před usednutím krátce nahlédnu a mé obavy se potvrdí. Chaoticky zvlněné vlasy připomínají vlasové šílenství střihorukého Eduarda. Je možné na pracovní schůzce omdlít?

Objednávám si čaj, nenápadně si rukama uhlazuji vlasy a dosti rozhozená poslouchám šéfův dlouhý monolog, v němž mou práci vychvaluje až do nebe. Chvála na mne působí jako sedativum, takže mám za chvíli tep opět v normě. Slečna Adriana nadšeně přikyvuje a já v duchu tipuji, o jaký typ zakázky může mít taková klientka asi zájem. Že by grafická úprava booku pro nějakou modelingovou agenturu? Tomu by ovšem neodpovídalo soukromé pojetí pracovní schůzky – pouze vyjednávání skutečně velkých zakázek se domlouvá mimo pracovní prostředí.

„Slečna Adriana je také výtvarně velmi nadaná, ovšem její znalosti grafických programů nejsou dostatečné. Ráda by se v budoucnu ucházela o místo v naší firmě a já bych si moc přál, aby se mohla učit od toho nejlepšího, tedy od Vás, Beáto. Berte to prosím jako soukromou mimopracovní nabídku. Velmi dobře bych Vám zaplatil.“

Málem se zajíknu čajem. Rozumím dobře tomu, co mi tu právě nabízí? Mám tajně zaučovat nějakou cizí holku? Proč se nevzdělává sama? Existuje spousta odborných knih, kurzů, škol! Dojde mi to záhy. Šéf není jediný, kdo rozhoduje o přijetí uchazečů o zaměstnání v naší firmě. Má totiž společníka. Mnohem vybíravějšího a přísnějšího. Proč ovšem stojí o ne zcela kvalitní uchazečku? Evidentně v tom budou důvody osobní. Velmi osobní. Že by milenka? Krev se ve mně vaří.

„Nemusíte odpovědět hned, nechejte si to projít hlavou,“ namítne ještě ten lump. „Chcete se Adriany na něco zeptat, abyste věděla, jak na tom je?“

Je mi úplně jedno, jak na tom je! Nebudu si vychovávat vlastní konkurenci!

„Beáto?“

Hlasitě vydechnu a zvolím neutrální přístup. „Dobře, promyslím si to.“

„Šlo by asi tak o dvě hodiny dvakrát týdně po dobu jednoho měsíce, maximálně dvou, aby se to stihlo. Jak jistě víte, po prázdninách se bude vypisovat výběrové řízení. ...Některé věci nelze získat jinak než od jiného člověka a učit se od mistra je to nejlepší pro každého, kdo má skutečně talent.“

Lechtá mé ego, uvědomím si. Já mu ale na špek neskočím! Tentokrát pustím svým emocím hubu na špacír. „Proč bych měla předávat druhému člověku něco, co jsem sama budovala několik let? Znalosti, které jsem si vydržela, po nocích studovala, ověřovala si u kolegů v zahraničí?“

„Protože je třeba si pomáhat, Beáto. Vy pomůžete Adrianě, já zase mohu pomoci Vám. Nesníte snad o povýšení?“

Politik jeden. Ví, jak na mě!

„Slečna Adriana se přeci může vzdělávat i u jiných... mistrů,“ dovolím si použít jeho slovo.

„To ano, ale vy znáte drobné nuance..“

Užasle vydechnu. Opravdu jí mám předávat celé své know-how?

„Nejsem si jistá, zda bych měla čas,“ kličkuji.

Ošije se a zpřísní. „Nechoďme okolo horké kaše, Beáto, evidentně nemáte zájem. Škoda. Jak říkám, mohli jsme si pomoci. Skutečně rád bych se za vaše povýšení JINAK přimluvil. Nicméně, o povýšení stojí i Radek Kuchař, jak jistě víte..“

Moc dobře chápu, kam tím míří. Sprostě mě vydírá! Chce se mi z něj zvracet!

„A já bych skutečně ráda jinak věřila, že jste čestný muž,“ vypadne ze mne ani nevím jak. Líná huba hotové neštěstí. Prostořeká ještě větší.

„Prosím?“ pozvedne šokovaně obočí.

„Je mi líto, že Vám nemohu vyhovět. Pokud je to tedy vše, na shledanou.“ Zvedám se s pocitem trapnosti nejvyššího kalibru. Tohle nedopadne dobře. Popadám kabelku a odcházím.

Kvapně se ženu k autu, když si napůl cesty uvědomím, že jsem v restauraci na stole zapomněla svůj mobilní telefon. Do prčic. Poraženecky se tedy vracím a přemýšlím, jak udělat, abych si mohla vzít mobil a přitom nemuset se šéfem přijít do styku. Nesměle nakouknu přes okno restaurace, zda už třeba také se slečnou Adrianou neodešli a spatřím, jak drží její sevřené ruce ve svých dlaních a uklidňuje ji. Z těch dotyků a pohledů mne bodne u srdce.

Nechávám mobil mobilem, na druhý den ráno mi jej přináší sám šéf.

„Něco jste si zapomněla,“ podává mi jej odměřeně. Hustý vzduch by se dal krájet.

Mám chuť utéci. Zmizet nejen z této práce, ale i z tohoto města, země, světadílu. Vzpomenu si na plakát místa, které mi po své smrti zanechal otec. Fotografii jednoho velmi zvláštního, patrně provazového mostu kdesi v Indii, na jehož konci je jeho rukou vepsán nápis: „Dokud nepřekročíš most, nepoznáš sám sebe.“

Nemám ponětí, co tím otec myslel a možná už se to nikdy nedozvím. Možná, že kdybych tenkrát jeho vyprávění o Indii naslouchala pozorněji, věděla bych víc. Možná. Bohužel umřel v době mé puberty, kdy se mé zájmy točily kolem méně vznešenějších témat. Přestanu toho někdy litovat?

Povýšení dostává samozřejmě Radek Kuchař a pro mé raněné ego je to jasné znamení odejít. Naštěstí dokáži zlost přetavit v sílu a odhodlání a během několika málo měsíců se svým někdejším kolegou zakládáme vlastní reklamní agenturu. Daří se nám docela dobře. Tak proč sakra nejsem šťastná? Kolika cílů budu muset ještě dosáhnout?

Když se jednoho dne ve dveřích mé kanceláře objeví Adriana, cítím zvláštní deja vu. Jako bych tušila, co se stane. Jako bych předem věděla, že tímto okamžikem můj život dostane jiný spád.

„Dobrý den, nezlobte se prosím, že obtěžuji, ale ráda bych Vám vše vysvětlila.“

Jsem zvědavá jako malé dítě. Beze slov poukážu na křeslo před sebou a dobře si ji prohlédnu. Důkladným snímáním odhalím, že je možná hubená až příliš, má velké uši, nehezké kotníky a ačkoliv se smířlivě usmívá, je nervózní. Hledáním chyb uklidňuji sama sebe, že rozdíl mezi její krásou a mou průměrností není až tak velký.

Chvíli mlčky sedíme, nabídnu ji kávu, souhlasí.

Pomalu si usrkne a konečně spustí. „Přišla jsem Vám poděkovat, že jste nabídku Dušana nepřijala. On to nemyslel zle, chtěl pro mne pouze to nejlepší. Jenže nejlepší ze svého hlediska. Já si pak uvědomila, že chci vlastně dělat něco úplně jiného a že jsem souhlasila s jeho postupem jen proto, abych mu udělala radost. Jenže mi nedošlo, že tím mohu uškodit i Vám. To, že Vás nakonec ani nepovýšil, protože byl naštvaný, bylo podle mne neodpustitelné. Pohádali jsme se. Nicméně byste asi měla vědět, že Dušan není zlý člověk. Ba naopak. Celé je to složitější příběh..“

„Složitější?“ podotknu trochu ironicky a vyzývám ji tak k pokračování. (Co je složitého na tom, když si chce chlap za každou cenu vydržovat svou milenku?)

„Víte,“ zastrčí si pramen vlasů za ucho a já si uvědomím, že přese všechny nalezené nedostatky tahle žena prostě JE dokonalá, „Dušan je můj otec a já jeho nemanželská dcera. Přišla jsem na to teprve nedávno, má matka mi to prozradila až těsně před svou smrtí. Celý život jsem žila v přesvědčení, že můj otec je matčin manžel, kterého stejně také jako otce vnímat vždy budu, protože mne vychoval a byl se mnou od narození. Takže mám najednou táty dva," usměje se kouzelným způsobem plným vděčnosti a lásky. Chvíli se dívá do prázdna a mimoděk tře v prstech růženín, pevně usazený v prstenu na levé ruce. Pomněnkově modré oči se jí zalesknou, hlasitě vydechne, jako by ze sebe potřebovala dostat něco těžkého.

"O románku mé mámy před lety neměl nikdo ani tušení. No a Dušan, když se dozvěděl pravdu, se rozhodl, že se o mne postará. Maminka nám toho bohužel tajila více a my se ocitli ve velmi těžké finanční situaci. Dušan mi hned nabízel peníze, ale to já odmítla. Tak mi místo toho nabídl, že mi zajistí alespoň dobrou práci. Ale myslím, že by neměl dělat nečestné věci jen proto, aby mi dopřál to nejlepší. Prosím nezlobte se na něj. A omlouvám se i za sebe.“

Užasle zírám na tu ženu a uvědomím si, že ačkoliv má člověk někdy naprosto jasno o svém okolí, všechno může být úplně jinak.

„A moc Vás prosím,“ pokračuje dále. „Jsou to velmi osobní informace. Budu ráda, když si je necháte pro sebe.“

„Ano, jistě,“ vyhrknu ze sebe. „A neomlouvejte se. To já bych se měla omluvit za to, jak jsem se zachovala. Kdybych jen věděla vše..“

„To ne!" vyhrkne Adriana. „Zachovala jste se správně. Člověk by měl mít svou hrdost!“

Usměju se a znovu na ni užasle zírám. Přijde mi stále více dokonalá. A blízká. Jako bych se rovzpomínala na dřívější setkání dávné přítelkyně. Díváme se na sebe a obě se trochu rozpačitě culíme.

„Možná to tak mělo být,“ zapřemýšlím nahlas. „Aspoň jsem se odhodlala začít sama za sebe.“

„Možná ano,“ rozhlédne se Adriana po kanceláři. „Já věřím, že se vše děje z nějakého důvodu.“ Její pohled náhle ustrne na plakátu mého táty, vyvěšeného na dveřích. „Páni,“ vydechne užasle. „To je živý most v Khasi Hills! Vy jste tam byla? Už dlouho toužím jet do Indie, udělat si tam kurz na lektorku jógy, které se léta věnuji, a tohle mám na seznamu přání jako jednu ze zastávek!“

Vstává, aby si plakát prohlédla blíže.

„Ne, nebyla, ale otec ano,“ přiznávám. „Říkáte ŽIVÝ most?“

„Ano, je to most vytvořený kmenem Khasi. Lidé zde pěstovali kořeny stromů po generace postupně tak, aby vytvořily most. Říká se, že kdo po něm přejde, pozná sám sebe.“

Vzpomenu si na tátu, jeho vyprávění o Indii a mé tehdejší pubertální rozmary, díky kterým mne Indie příliš nezajímala. Zastydím se, že o tomto místě nevím vůbec nic, ačkoliv mi o něm jistě bylo nejednou vyprávěno. Toužím vrátit čas. Chtě nechtě, oči se mi zaplaví slzami.

„Jste v pořádku?“ všimne si Adriana.

Zatlačím na body v koutcích svých očí a přikývnu. „Můj otec do Indie jezdíval. Vím, že se chtěl na tohle místo moc vrátil, ale už to nestihl.“

Adriana se letmo dotkne mé paže. „To mne moc mrzí.“

Chvíli se na sebe mlčky díváme, náhlou chuť obejmout ji přičítám svému chvilkovému stavu zjihlosti. Díváme se na sebe a já cítím deja vu. Tuším, co řekne.

„Beáto, nechcete jet se mnou? Dušan mi již nabízel, že mi zaplatí cestu, ale měl jednu podmínku - nechtěl mne pouštět samotnou."

A znovu ten zvláštní pocit. Cítím, jak se dotýkám mohutného stromu. Cítím, jak překračuji most. Najdu na druhé straně odpovědi na své otázky? Nevím. Co vím ale jistě je, že život umí být někdy vskutku překvapivý. Ví, za jaké nitky zatahat, abyste se dostali přesně tam, kam máte.