Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
Foto

Já z toho článku nevnímala kritiku učitelů, ale spíš systému ( náplně učiva). Učení by mělo být podnětný a v momentě, kdy má dítě poruchu soustředění (a to přinejmenším), je při běžné výuce prosedět a navíc vnímat celou výukovou hodinu, pro dítě fakt utrpení. Ne všechny děti s poruchami učení mají tak vzdělané rodiče, aby je ve výuce posouvali dál...Krom toho, ne každé domácí zázemí je z mnoha důvodů ( subjektivních i objektivních) plně podporující a podnětné. Já jako samomatka syna s poruchou soustředění, dyslektika a dysgrafika ( byl po porodu na Apgaru 6), mám prostě někdy problém systematicky, důsledně a přísně dbát jeho školních povinností. Snažím se kontrolovat, co má mít, o škole a o tom co prožívá si s ním povídám, velmi pomalu doháníme co nestihl, ale nedělám to s plným nasazením, páč ho prostě už nejsem schopna. Po práci jsem unavená, mám domácí povinnosti a potřebuju se zachovat tak nějak při vědomí a ne se dorazit soubojem se synem, že je něčeho hodně, a ničit si vzájemné chvíle doma... Jsem v celkem úzkém kontaktu s třídní, přesto někdy prostě nestíhám. Chodí proto na doučování ( díky za to) a když mohu, učíme se. Moje dítě je ze školy nešťastný a nemyslím, že to výrazně ovlivním tím, že se obětuji na oltář maximální spolupráce se školou za cenu vyhrocených scén, přesvědčování a nucení k výkonu, který se očekává. Jsem proto snad horší máma, že moje dítě nepůjde na vysokou, nebo na střední, ale budu hledat obor, kde by bylo spokojené a dělalo, co ho baví? Mám ho stresovat už od dětství, že jede na výkon, protože když se bude dobře učit, bude mít dobrý plat a bude na společenském žebříčku výš, než ti druzí? Pokud je mu shůry dáno, dozraje a školu si případně dodělá. Ono je jednoduchý říct - ten je hloupej, ten je chytrej....Vnitřně cítím, že mi spíš zajímá - ten je šťastnej, ten je nešťastnej, a to obecně. Ten je lidskej, a ten sobeckej atd...Ve spojení se synem pak ještě línej x snaživej, to vnímám jako důležitý.

1 0
možnosti
Foto

Děkuji za Vaši odezvu a za to, že alespoň někdo článek pochopil. ;-D Přeji Vám spoustu sil a štěstí na lidi se srdcem na správném místě!

1 0
možnosti

Víte místo Strategie 2030 a plků z Ministerstva školství by bylo fajn zařídit,aby třídy měly maximálně 20-25 dětí.

3 0
možnosti
Foto

Ano, třídy o menším počtu žáků by byly také fajn.

0 0
možnosti

Co je špatně? Kecy typu o zaostávání v dobách Marie Terezie a snahy rozvracet na jejich pozadí české školství, které navzdory 40 letům komunismu stále nebylo špatné. To je špatně, vážená dámo. Názory podobné těm z vašeho článku vedou ve finále k jedinému. K moderní výchově, která ovšem zhusta produkuje nepoužitelné flinky, kteří akorát umějí výborně okecávat proč to či ono nezvládli udělat.

2 0
možnosti

M69i32l78a55n 67L44i21b32a83l

3. 12. 2019 21:46

Například, když nebude vědět z ceho, a že vůbec, jsou nějaké buňky, snadněji uvěří v nějakou jahodovou nestvůru, která ovládá svět.

1 0
možnosti
Foto

;-D Ale děti přece mohou vědět o existenci buněk, i o jejich základním složení, ale nemusí to být dopodrobna - stejně se jim tyto informace po vyjití základky vykouří z hlavy. Jsem pro zeštíhlení obsahu učiva a raději častějším opakovaním učeného než neustálé hltání nového a nového, které vede nakonec k přehlcení a k tomu, že si dlouhodobě učivo nepamatujeme.

0 0
možnosti

"Líbí se mi, že v Německu trvá základní škola 4 roky a pak, podle nadání dítěte, pokračuje dítě na Hauptschule, Realschule nebo na Gymnázium."

---

To je u nás taky. Po páté třídě chytřejší děti jdou na víceleté gymnázium, hloupé zůstávají na ZŠ.

0 0
možnosti
Foto

Deti se uci vedomosti, ktere nikdy nebudou potrebovat. Na toto tema jsem se svymi studenty mela nejednu diskusi, ale vetsina z nich dokaze pochopit a akceptovat, ze nikdo z nas nevi, co pozdeji bude doopravdy potrebovat a ze doba skolni dochazky je nejvhodnejsi prilezitost tech znalosti nasbirat co nejvice. Jde take nejen o konkretni znalosti, ale treba i o obecne vzdelani (kdo ze ctenaru v zivote opravdu potreboval vedet, kdy byla napr. 2. svetova valka? kde lezi Australie? pri trose snahy si ctenar snadno doplni mnoho otazek, na nez odpoved nikdy doopravdy nepotreboval, ale patrne by se pozastavil nad urovni cloveka, ktery by je neznal...)

Ucila jsem na skolach v Cechach, Nemecku a Nizozemsku, od ZS az po univerzitu. Momentalne bydlim v NL a v okruhu znamych mam mnoho cizincu z celeho sveta. Pisete, ze se Vam libi nemecky skolsky system - zvenku mozna vypada zajimave, ale mnoho Nemcu je z nej nestastnych - v Nemecku totiz mmj. nemate na vyber, do ktere skoly dite pujde, vse je ciste spadove. Pokud na Vas takto vyjde napr. skola, kde pres 3/4 deti nemluvi nemecky (a takovych je cim dal vic), tak se Vase dite v takove skole mnoho nenauci, nebot tempo se ridi nejpomalejsimi.

Finsko byva davano za priklad, ale za tim stoji pres 50 let prace na vnimani vzdelani spolecnosti. Po dlouhem usili dospeli do stavu, kdy vetsina spolecnosti vnima dobre vzdelani jako absolutni prioritu, z toho vyplyva vztah deti k uceni, deti i rodicu k ucitelum, ucitelu k vlastni profesi atd. Krome toho, legenda o nejlepsim skolstvi ve Finsku vznikla diky 1. mistu ve studii PISA 2000. Od te doby se ale Finsko na zebricku uz jen propada. "The story from Finland backs up the increasing amount of evidence, which suggests that pupil-led methods, and less structured school environments in general, are harmful for cognitive achievement." [https://bigthink.com/politics-current-affairs/finland-education-system-criticisms] Naopak stoupaji asijske zeme, kde skolstvi je mnohem prisnejsi nez to ceske.

1 0
možnosti

ADHD, dis-poruchy a poruchy pozornosti jsem poznala na vlastní kůži jako matka a novodobě zažívám i jako učitelka ZŠ. Na rozdíl od spousty lidí (jak už jsem Vám, Karlo, napsala pod některým z Vašich minulých blogů), já vím, že tyto poruchy poruchami jsou, že jsou závažné a že je třeba s nimi pracovat. Potud s Vámi souzním. V čem s Vámi ovšem nesouzním je, že je závada v učitelích či v systému. Učila jsem totiž i dospělé nositele těchto poruch, tedy ty, kteří prošli systémem předtím, než byly tyto poznány, popsány, uznány, léčeny. Ty, jimž nijak nebylo ustupováno ani ulevováno, ba často naopak. A věřte, že je mezi nimi spousta takových, kteří vystudovali univerzity a jsou odborníky ve svých oborech.

Já jsem přesvědčena, že nejpodstatnější na celé věci je, aby spolu spolupracovali dítě, rodiče a učitelé. Pokud (ne všichni, ale mnozí) rodiče věří, že škola je tu od toho, aby (za ně a místo nich) dítě vychovala a současně mu ustupovala a pouze opakují dítěti něco jako "oni Ti musí poskytnou úlevy, musí pro tebe udělat to či ono" a pokud neuznají, že jediná funkční cesta je důslednost, přísnost a soudnost, pak se nikdy nedomluvíme. S rodiči dětí, které učím, jsem v písemném kontaktu a věřte, že je setsakramentsky znát, kde "to funguje" a kde nikoliv. Přitom šanci (=přístup na bakaláře a možnost i osobní komunikace se školou) mají všichni stejnou.

Jeden produkt mé důsledné výchovy a spolupráce s učiteli, můj nejstarší syn, bude příští rok promovat na lékařské fakultě, druhému produktu, dcerce, jdu za týden na promoci bakalářskou (FF UK) a věřím, že napřesrok na tu magisterskou.

Takže ono to jde, jen se musí chtít a hrát s kartami, které mi osud nadělil, a nepo se z toho.

3 0
možnosti
Foto

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }a:link { }

Zdravím Vás, Dášo. Podle Vás není závada v učitelích a systému. Učitelé jsou různí, najdou se mezi nimi tací, kteří si libují v uplatňování své moci a hodili by se více na policejní stanici, ale i úžasné empatické osobnosti s přirozenou autoritou – díky Bohu za ně. Nicméně škola je trochu jako vězení. Místo, které dětem bere svobodu. Místo, kam by děti, kdyby nemuseli, pravděpodobně ani nechodily. I když na vás budou ve vězení všichni hodní, pořád to bude vězení. Nicméně škola vězením být nemusí. Proto obviňuju systém. Učitelé mohou být skvělí a snaživí, ale pokud je dítě přetíženo informacemi a úkoly, je neustále posuzováno, necítí se ve škole dobře, a toto zažívá třeba celých devět let, pár skvělých učitelů tomu moc nepomůže (i když je to lepší než nic). V našem českém rybníčku nemáme rádi změny a i když už je jejich prospěšnost třeba tisíckrát ověřena těmi, co se změn nebojí a již je dávno realizovali, my si pořád trváme na svém. Taky jsem měla možnost si všimnout (pracovala jsem ve školním roce 2017/2018 jako asistentka pedagoga), že i když mají učitelé skvělé nápady a inovativní přístup, pokud není filosofie školy nastavena tímto směrem, může být takový učitel ve svých snahách blokován. Proto věřím, že je třeba změnit celý systém, který by přiměl vedení škol prokazatelně prospěšné změny (což jsou ty, které uvádí program Strategie 2030) přijmout a postupně realizovat. To, čeho se bojíme, již některé české, obvykle alternativní školy realizují, nicméně jich není moc.

Ale zpět k žákům s ADHD. Souhlasím s tím, že důslednost je důležitá, jen je třeba dávat si pozor na to, aby byla důslednost okořeněna aspoň špetkou lásky či pochopení, protože důslednost bez lásky se stává tvrdostí. U dětí s ADHD je třeba být podle mne hlavně „pružný“ - tedy vědět, kdy být důsledný a kdy mohu naopak povolit (rozpoznat u dítěte v hodině např. přetížení a dovolit mu projít se – ale opět – ve škole, kde by byl systém lépe na

0 0
možnosti
Foto

Já když chodila do školy, bylo nás 32 žáků v áčku 31 v béčku. V té době nebyly zvláštní školy, ale také nebylo rozmazlených dětí, tedy dnes se říká nemocných, mající ADHD a byly děti chytré, průměrné a hloupé, žádné skupiny dis.

Kdo zlobil jednu chytnul ve škole, další doma, když přišel s poznámkoui, když byl drzý příště, situace se opakovala, učitelé byli vytrvalí a to by nebylo, aby se chování nezlepšilo. Když však nebylo pomoci, čekala polepšovna, tam už si poradili.

Co se učení týkalo, nebyly žádné pardony, nestačíš, nebo to flákáš, zopakuješ si třídu. Tak se stávalo, že k nám v šestce přistoupil patnáctiletý žák, který v ní také dokončil školní docházku.

Neumím si představit, že by dnes měli učitelé tolik žáků ve třídě a poradili si tak dobře, jako ti naši a to tehdy za mizerný peníz.

Měli však jednu velkou výhodu, rodiče jim nepodrývali autoritu, nepsali na ně hlášení, že špatně učí, že na dítěti sedí, ale spolupracovali, tělesné tresty schvalovali, doma ještě přidali a já si myslím, že díky tomu má naše generace zdravé jádro.:-);-)

7 1
možnosti

Podstatná část toho, co autorka popisuje, podle mě nesouvisí s žádným systémem. Že je potřeba děti motivovat, zaujmout, aktivizovat, navázat s nimi vztah, podat učivo atraktivně a smysluplně - to každý učitel ví a je jen na něm a jeho schopnostech, zda a jak se mu to podaří. Neboli, že způsob výuky je závislý na osobě vyučujícího, a ne na nějakém systému. Pokud je mi známo, náš současný systém předepisuje pouze obsah učiva (a to ještě poměrně vágně), nikoli metodu výuky - a jinak to ani nemůže fungovat, protože metody výuky je potřeba aktivně přizpůsobovat konkrétním tématům a konkrétním žákům.

Já jsem opustil ZŠ před patnácti lety, a věru nepamatuji něco jako pasivní výuku z doby Marie Terezie. Učitelé nás aktivně zapojovali do výuky, mohli jsme se ptát, snažili se nám látku vysvětlit atd. Samozřejmě ne všichni stejně. Také tyto znaky výuky slábly na druhém stupni - což mi ale připadá zcela přirozené, jelikož člověk na druhém stupni ZŠ buď a) si uvědomuje, že ty znalosti bude potřebovat minimálně k přijímačkám na slušnou SŠ, nebo b) má nějaké učení v paži a stejně ho, puberťáka, žádná trapná úča nepřesvědčí, aby se snažil.

Co se týče obsahu učiva, tam ano, tam je role "systému" významná a jistě je potřeba vést diskusi, která témata mají mít prioritu. Nemohu ale souhlasit s tím, že učit se i něco opravdu zbytečného je ztráta času. Není tomu tak, člověk takřka jakoukoli činností získává schopnosti a zkušenosti, které může aplikovat i v jiných oblastech. A zdaleka to neplatí jen o dětech - proč myslíte, že se vojáci pořád i dnes učí pořadovou přípravu? Kvůli přehlídkám to není a v reálném boji to dnes také nepoužijí, má to ale i jiné efekty, a ty jsou dnes primárním účelem.

2 0
možnosti

Podle mne hodně záleží na přístupu rodičů. Můj vnuk má spolužáka s ADHD. Chlapec napadá ostatní děti, škrtí je, tluče. Učitelce, která ho napomene, vulgárně nadává. Rodiče? Matka odešla, "vychovává" ho otec. Kontakt se školou? Ani náhodou. Tak jak si má takové dítě najít kamarády, když se ho bojí i starší děti.

1 0
možnosti

Redakční blogy

  • Redakční
               blog
  • Blog info
  • První pokus
  • Názory
               a komentáře

TIP REDAKCI & RSS