Soňa K.: "Zažila jsem orgasmický porod."

17. 09. 2015 19:07:00
Orgasmus při porodu. Spojení, které v mnohých vyvolává pozdvižení. Je vůbec něco takového možné a především – vhodné? Vyzpovídala jsem ženu, která ke svému vlastnímu překvapení orgasmický porod zažila.

Soni, stejně jako se budu ptát všech ostatních žen v cyklu Zpověď domarodky, se musím i tebe zeptat - co tě přimělo k rozhodnutí porodit své dítě doma?

Můj hlavní cíl byl mít při porodu klid a nevěděla jsem, kde by mi takový „luxus“ povolili. Mým snem nebylo rodit doma, ale rodit ve vlastním tempu. Velkým přáním byl i nepřerušený bonding a to, abych měla pod kontrolou, co se s mým dítětem děje.

Jaký tvůj domácí porod byl? Pomáhal ti při porodu někdo?

Nevěřila bych, že porod může být takto snadný a příjemný. Vždy na něj vzpomínám s úsměvem na rtech a velikou vděčností. Můj porod byl plánovaně neasistovaný, čili jsem byla sama. V bytě spala dcera a manžel, kterého jsem zavolala ve chvíli, kdy jsem měla syna v náruči. S prvním porodem v nemocnici to bylo něco nesrovnatelného. Porod doma vnímám jako vrchol svého života, nic úžasnějšího jsem nikdy nezažila.

Ve své knize Znovuzrozená prozrazuješ, že jsi měla při porodu orgasmické stavy. Proč si myslíš, že jsi měla to „štěstí“ právě ty?

Upřímná odpověď je, že nevím. Proto jsem asi sepsala celou knihu (smích), abych na to přišla. Rozhodně jsem si nemyslela, že by se mi něco takového mohlo přihodit. Je pravda, že jsem měla ideální podmínky – pocit bezpečí, tmu, volnost při volbě polohy, nikdo mě nesledoval. Také jsem ale udělala dost věcí ještě před porodem a samotným otěhotněním, i to asi mělo svůj vliv. Ten proces, kterým jsem si prošla, je tématem mé knihy.

Byla jsi na něco takového připravena nebo tě to zaskočilo?

Ačkoliv jsem se tématu porodu věnovala čtyři roky, tak jsem se knihám i filmům o orgasmickém porodu vyhýbala. Nevěřila jsem, že je to technicky možné. Před prvním porodem jsem si dopodrobna zjišťovala, jaké jsou přirozené možnosti zvládání bolesti. Před druhým porodem jsem to neřešila. Věděla jsem, že přirozené kontrakce jsou zvladatelné. Bolesti už jsem se nebála. A potom se mi to přihodilo. V průběhu porodu jsem si to jen užívala, ale ještě v den porodu jsem si v duchu slíbila, že to, jak se to přesně událo, nikdy nikomu neřeknu. Byla jsem z toho sama zaskočená. Porod jako nejsilnější erotický zážitek? To na mě bylo moc veliké sousto. Poté téma otevřel můj manžel. Netvářil se znechuceně nebo pohoršeně, ani když jsem mu vysvětlila, jak to celé proběhlo. Byl rád, že jsem si to užila a netrpěla. Měl radost. Byl to první krok k vyrovnání se s mým neobvyklým porodním zážitkem.

Myslíš si, že pociťovat u porodu vzrušení je nevhodné nebo může být naopak prospěšné?

Nevhodné to je ze společenského hlediska, ale to neznamená, že se to neděje. Nedávno jsem svůj příběh řekla ženě těsně před šedesátkou. Šla jsem za ní, abych se zbavila strachu z vydání knihy. Tato žena rodila v porodnici a za minulého režimu, čili v naprosto neintimních podmínkách. Když jsme domluvila, říkala, „jsem ráda, že mi to říkáte. Já jsem nikdy nebyla vzrušenější než po svém prvním porodu. Doktor se ve mně hrabal, aby mě zašil, ale byla jsem naprosto jistě vzrušená.“

Nezapomeňme, že ještě před sto lety byly v Anglii ženy prožívající orgasmus při milování posílány na odebrání dělohy. Bylo to něco nenormálního. Doba naštěstí pokročila, možná dojde své rehabilitaci i porod.

Ale zpět k tvé otázce, vzrušení prospěšné nejspíš je, když se objevuje samo od sebe, čili přirozeně. Asi to má příroda vymyšlené, aby rodičku motivovala k dalším porodům. Dnes, když mi někdo řekne, že můj porod je nechutný, tak říkám, že mně přijde nechutné nadopovat matku i dítě chemií, která není bez vedlejších účinků. Mě vzrušení ohromě uklidnilo a uvolnilo, nemusela jsem tlačit, vše se mi zdálo přirozené. Nic jsem si neplánovala, nepřemýšlela, tělo vědělo, co kdy udělat. Byla jsem klidná, bezmyšlenkovitě jsem si dýchala a užívala si ten moment.

Proč si myslíš, že je u nás domácí porod automaticky vnímaný jako nebezpečný?

Myslím si, že strach z porodu v naší kultuře dosáhl svého maxima. Větší strašení rodiček už snad není vůbec možné. A náš strach je mnohdy to, co porod zbytečně komplikuje. Pro mne byl porod doma jedinou zárukou, že budu rodit přirozeně a v klidu. Je smutné, že u nás pro nízkorizikové rodičky neexistuje větší škála možností – například porodní domy.

Takže kdyby existovaly porodní domy, kde by byla zajištěna komorní atmosféra a respekt k porodnímu plánu, rodila bys tam?

Kdybych mohla někam přijít, podepsat papír, že vše je na moji zodpovědnost, ale nepřeji si být rušena a mohla bych vyjít buď až s dítětem nebo když budu mít pocit, že něco nebo někoho potřebuji, tak do takového zařízení bych určitě šla.

Je něco, co bys ráda sdělila na závěr?

Přirozený porod má svůj hluboký smysl a umí i odměnit. Není nezbytné trpět. Zdravé ženské tělo umí porodit nejlépe, ale nesmí mu do toho zasahovat naučený strach nebo jiní lidé. Do porodu se ale může promítat i vztah s partnerem, to, jak se žena narodila nebo nezpracované trauma z předchozího porodu. Pokud žena trauma z porodu má, nebagatelizujme ho. Cílem porodu by nemělo být pouhé fyzické přežití matky a dítěte, to je žalostně málo. Důležité je mluvit i o psychických souvislostech porodu a jejich hlubokém vlivu na matku i dítě.

Děkuji za rozhovor.

Soňa Kolmanová pochází z Hané, po maturitě se odstěhovala do Prahy, kde studovala na Newyorské univerzitě obor Komunikace a masmédií a později i MBA. V Praze žije dodnes se svým manželem a dvěma dětmi, dcerou Laurou (4) a synem Oliverem (1,5). Aktivně se zajímá o téma mateřství a porodu, a sebepoznávání. Svou knihou chce podpořit povědomí o důležitosti přirozených podmínek u porodu, vlivu psychiky a rodinných vztahů na těhotenství a porod. Knihu si lze objednat na těchto stránkách: http://www.sonakolmanova.cz/znovuzrozena/ Předmluvu ke knize napsal sám věhlasný francouzský porodník, pan Michel Odent.

Předchozí rozhovor z cyklu Zpověď domarodky:

http://karlamikova.blog.idnes.cz/c/476027/zpoved-domarodky-petra-langova.html

Autor: Karla Miková | čtvrtek 17.9.2015 19:07 | karma článku: 21.22 | přečteno: 4220x

Další články blogera

Karla Miková

Léčitel má čtyři nohy

Věřím, že některá zvířata mají dar léčit. Že nepřicházejí do našich životů náhodou. A že domácí mazlíčci si mnohdy vybírají nás, ne my je.

9.8.2017 v 9:08 | Karma článku: 25.04 | Přečteno: 736 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Knapová

Má pindík mozek? (úvaha jesličková)

Úplně na začátku chci objasnit, proč nenazývám věci pravými jmény. Teda spíš Tu věc. Hmmm, tak zkuste říct dvouletému capartovi: „Zastrč ten penis do nočníčku!"

14.11.2018 v 18:22 | Karma článku: 15.51 | Přečteno: 457 | Diskuse

Stanislava Boudová

Masírovala jsem si prsa v lese!

Běžím si to ranním lesem a zvažuji, kde provést chytrou brožurkou doporučovanou akci! Tady nikdo není, takže prsa ven!

14.11.2018 v 16:55 | Karma článku: 21.65 | Přečteno: 1142 | Diskuse

Jana Kozubíková

kOmický blog XXXXXI.

Intenzivní práce v budoucí kotelně doprovázené zvýšeným pohybem dělníků po dvoře během víkendu předznamenávají blížící se instalaci plynového kotle.

13.11.2018 v 14:28 | Karma článku: 7.30 | Přečteno: 179 | Diskuse

Lucie Michalová

Můžeme si za to všechno sami

Lidem se říká, že mají být genderově vyvážení. Někteří by nejraději, abychom si jen onikali. Žádná žena, žádný muž. Role se nám promísili a některé dokonce i mizí. Začíná být mezi lidmi zima. Teplo domova a partnerství mizí.

13.11.2018 v 11:15 | Karma článku: 13.44 | Přečteno: 489 | Diskuse

Edita Berková

Zaslechla vnitřní hlas a obrátila svůj život vzhůru nohama!

Za 2 měsíce mi končí rodičovská dovolená, a to znamená, že bych potřebovala pomoct s následujícími otázkami:

13.11.2018 v 9:26 | Karma článku: 6.50 | Přečteno: 247 | Diskuse
Počet článků 20 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7336

Odmítám nekriticky přijímat vše, co je nám společností předhazováno jako normální či dokonce prospěšné. Náš svět je vzhůru nohama. Věříme lékařům více než svému vlastnímu tělu. Jíme jídlo, které nás pomalu zabíjí - ale raději zavíráme oči, abychom nemuseli jinak. Žijeme tím, co je venku, a svět uvnitř nás necháváme umírat. Slepě věříme médiím a společenskému diktátu a stáváme se ovcemi. Věříme, že pravda je to, co si myslí většina. A když je někdo jiný a smýšlí jinak, je to hned blázen. Tak tedy těší mne! Jsem jeden z nich. :-D

 

karla.mikova@seznam.cz

Najdete na iDNES.cz