Jak se rodí v Anglii? Rozhovor s Pavlou K. z pořadu Čtyři v tom

6. 01. 2016 8:58:05
Hrdinka třetí řady dokumentárního seriálu Čtyři v tom, sympatická Pavla, se patrně na dlouho zapíše do paměti všech, kteří tuto sérii letos sledovali. Svým domácím porodem v Anglii, kde je přístup k domácím porodům mnohem

přátelštější než u nás, znovu otevřela otázku jejich bezpečnosti.

Milá Pavlo, jako vůbec první ze všech dosavadních účastnic pořadu Čtyři v tom jste rodila doma ve svém momentálním bydlišti, v Anglii. Jak jste již sama v pořadu vypověděla, negativní až nepřátelský přístup k domácím porodům u nás Vás zaskočil, neboť v Anglii je naopak, pokud je žena zdravá a má nízkorizikové těhotenství, podporován. Nejčastějším argumentem "proti" je u nás to, že se „může něco stát“ a to něco může mít pro dítě tragické následky. Můžete prosím prozradit, jak se v Anglii právě tato rizika komplikací řeší?

Ano, opravdu mě zaskočil ten strach, se kterým lidé u nás reagovali. V Anglii jsem měla pocit, že doma rodí málo lidí spíše z obav z toho, že u domácích porodů nelze podávat některé silnější medikamenty proti bolesti a mnoho žen chce mít možnost epidurálu. Myslím, že situace vypovídá o tom, jak porod prezentují média v tom kterém státě. V průběhu mého druhého těhotenství zde zrovna probíhala celkem rozsáhlá mediální kampaň, která podporovala domácí porody jako nejlepší variantu pro druhorodičky, pro prvorodičky to byl porodní dům. Porody mimo porodnici vedou k méně komplikacím způsobeným zásahy do přirozeného porodu, jak ukazují současné vědecké studie.

Navíc, porodní asistentky jsou vysokoškolsky vzdělané a trénované odbornice, které dokážou možné komplikace vypozorovat podle příznaků dlouho dopředu. U těhotenství vysokorizikových je šance, že se něco stane během okamžiku, nikoliv však u nízkorizikových rodiček. Existuje seznam indikací, podle kterých se porodní asistentka řídí a v případě, že vše není jak má být, následuje převoz do nemocnice, což podotýkám není známka selhání, ale běžný postup v rámci funkčního systému. Státem podporované porodní asistentky si k porodům doma také vozí vybavení potřebné pro vypořádání se s běžnými komplikacemi, tedy například odsávačku, kyslík a resuscitátor.

Svého prvního syna, Aryona, jste rodila také v Anglii, ale v porodnici. Jak probíhá porod v britské porodnici, respektive jak proběhl ten Váš?

Aryon se narodil o 6 týdnů dříve a ačkoliv jsme plánovali rodit doma, situace nám to nedovolila. V nemocnici jsme měli štěstí na dobrou porodní asistentku, která nás provázela celou první fází porodní a do ničeho nás nenutila a do porodu zbytečně nezasahovala. Strávili jsme s Markem hodně času v koupelně ve vaně, kam nás poslala má dula, když viděla, že se potřebuji nějak vypořádat s bolestí. Voda při porodu je skvělá a já jsem tak prošla celým porodem, který trval přes 24 hodin, bez medikamentů. Při druhé fázi porodní si nejvíc pamatuji, jak jsem balancovala ve všech možných polohách na nemocničním lehátku, to už s námi byla v místnosti i lékařka a další personál. Už předem mi oznámili, že přestřihnou pupeční šňůru, aby dosáhli s miminkem na resuscitační stůl, a přestože jsme nesouhlasili, nemohli jsme nic dělat. Dnes už se to tak v anglických porodnicích nedělá, pupečník se nechá dotepat a zatímco má miminko potřebný přísun okysličené krve z placenty, má více času se nadechnout. Můj syn pak putoval z porodního sálu rovnou na novorozeneckou JIPku, kde se učil 10 dní kojit, a když to zvládl, tak nás pustili domů.

Často býváte dávána do opozice s pediatričkou Kateřinou, jejíž porod byl typicky nemocniční. Viděla jste tento záznam? V čem je podle Vás české a britské porodnictví nejvíce odlišné?

Ano, viděla jsem všechny díly. Myslím, že byly ukázány dva extrémní případy a většina porodů v obou zemích se pohybuje někde mezi. Každopádně statistiky ukazují, že v Anglii probíhají zásahy jako nástřih hráze daleko méně – v roce 2012 to bylo 8%, zatímco v České republice 45%, a Kristelerova exprese se zde už rozhodně nepoužívá! Největší rozdíl vidím v tom, že v Anglii je už v průběhu celého těhotenství žena v péči jedné porodní asistentky, která ji pošle k doktorovi jen v případě, že něco není v pořádku, nebo když má žena přepoklady k vyššímu riziku komplikací. Žena s nízkorizikovým těhotenstvím podstupuje jen základní vyšetření, kterých je o dost méně než v Česku, například těhotenská cukrovka se testuje jen u případů, které k tomu mají přepoklad. Stejně tak porod, pokud je nízkorizikový, proběhne pouze za asistence porodních asistentek. Vetšinou to bohužel není se stejnou asistentnkou, ke které žena chodila na kontroly, což je zde jedna z největších kritik současného systému.

Říká se, že každý porod ženu změní. Co Vám dal či vzal nemocniční a co domácí porod?

Oba porody mě hodně zasáhly. Ačkoliv mě porod prvního syna obohatil v tom, že jsem viděla vlastní sílu, při vzpomínce na to, co následovalo po porodu samotném, je mi stále smutno. Ráda bych řekla, že jsem se v sobě vypořádala alespoň s tím odloučením. S dalšími událostmi spojenými s celým jeho pobytem na JIPce se asi nikdy nesrovnám, věřím, že stále mají a vždy budou mít vliv na jeho a tedy i můj život. Nikdy nebudu vědět, jestli tam opravdu musel skončit, nebo jestli k tomu vedlo předčasné přestřižení pupečníku, jestli celé jeho problémy s kojením nebyly způsobeny naší separací, a těch "jestli" je v mé hlavě mnoho.

Porod druhého syna byl naprostou pohádkou a probudil ve mě novou ženu, matku superhrdinku, která si poradí se vším. Dal mi víru v sebe samu, vím, že se můžu spolehnout na svou intuici. Vím, že nemusím mít strach a můžu čelit životním úskalím i nepředvídaným událostem s čistou hlavou a otevřeným srdcem.

Jste s odstupem času ráda, že jste do pořadu šla?

Ano, jsem ráda, že jsem mohla ukázat, jak porod může vypadat, pokud se žena dobře připraví a porod si vede sama, jestliže má tu možnost. Doufám, že jsem přispěla svou troškou ke změně porodnictví v ČR, snad lidé dostali realističtější představu toho, jak domácí porod může vypadat. Neříkám, že by každý měl rodit doma, ale že by každý měl mít možnost volby, informovaného rozhodnutí a k tomu adekvátní zdravotní podporu od státu. Myslím, že stojí za to prosazovat, co je pro člověka důležité, nikdo jiný to za nás neudělá.

Děkuji za rozhovor, Pavlo, a přeji hodně štěstí a zdraví celé Vaší rodině!

Pavla Kislerová vystudovala divadlo a herectví na uměleckém gymnáziu a obor Performance na Fakultě výtvarných umění v Brně, v současné době pracuje na diplomu z permakultury a dokončuje spolupráci na designu komunitní zahrady s léčivými rostlinami pro městský úřad v britském Frome. Se svým mužem Markem se věnují také výrobě a prodeji jídla a produktů z divoce rostoucích rostlin. Mají dva syny – čtyřletého Aryona a téměř ročního Enki-du.

Všechny díly třetí řady dokumentárního seriálu Čtyři v tom je možno shlédnout zde: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10935486619-ctyri-v-tom-3/dily/

Autor: Karla Miková | středa 6.1.2016 8:58 | karma článku: 28.22 | přečteno: 11034x

Další články blogera

Karla Miková

„Cítím se jako cestovatel, který je zavřený doma.“ Poznejte svět očima ADHD dětí.

Okolím jsou často vnímány jako divoké, nevychované, drzé. Děti s diagnózou ADHD. Jak vnímají tyto děti svět a jak prožívají samy sebe? Vyzpovídala jsem několik z nich.

24.3.2019 v 9:03 | Karma článku: 22.80 | Přečteno: 1112 | Diskuse

Karla Miková

Ádéhádě – nevychovaný fracek nebo dítě s poruchou?

ADHD je i v dnešní moderní době s perfektní dostupností informací předmětem mnoha mýtů. Stále slýchávám názor, že je dítě prostě jen nevychované a že ADHD je vymyšlená diagnóza. Někteří radí dítě pořádně seřezat, protože...

10.3.2019 v 17:30 | Karma článku: 37.65 | Přečteno: 8835 | Diskuse

Karla Miková

Léčitel má čtyři nohy

Věřím, že některá zvířata mají dar léčit. Že nepřicházejí do našich životů náhodou. A že domácí mazlíčci si mnohdy vybírají nás, ne my je.

9.8.2017 v 9:08 | Karma článku: 27.55 | Přečteno: 898 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Dianová

Operace byla náročná, ale přežila jsem

Cítím to jako velkou nespravedlnost, že zrovna já jsem musela prodělat tak zákeřný útok, navíc v době, kdy pomoc byla tak daleko...

23.8.2019 v 0:57 | Karma článku: 17.65 | Přečteno: 471 | Diskuse

Hana Bordovská

V(d)ěčné téma - NOČNÍK

A už chodí na nočník? Ne PS: tohle není článek pro šikovné maminky šikovných dětí, které je svou pílí a šikovností do dvou let přesvědčily o nepřeberných výhodách vyměšování do nočníku.

22.8.2019 v 21:37 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 226 | Diskuse

Mirka Pantlíková

Nezapomeňte - půlčík slivovice nebo endiaron s sebou…

„Ahoj, tak už ses vrátil z dovolené u moře? A jak ses tam měl?“ „Babi, z počátku prima, ale pak - ani se neptej... Něco špatného jsem snědl a rozbolelo mě břicho. Někteří na dovolené přiberou a já jsem tam zhubl nejmíň o tři kila."

22.8.2019 v 18:58 | Karma článku: 13.81 | Přečteno: 589 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jaké je mlčení ve tmě?

Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Prý... budou jen mlčet. Neřeknou ani slovo! Tak se domluvili. Dopadne to?

22.8.2019 v 5:00 | Karma článku: 8.45 | Přečteno: 265 | Diskuse

Jan Hulik

Medvědi - sedmý list z deníku rekonvalescenta po operaci srdce

30.07.2019 Jak každý ví z mytí nádobí, mastnota je ve vodě špatně, skoro vůbec ne rozpustná a když, tak jen ve vodě velmi horké.

21.8.2019 v 10:00 | Karma článku: 10.51 | Přečteno: 270 | Diskuse
Počet článků 22 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 7322

Odmítám nekriticky přijímat vše, co je nám společností předhazováno jako normální či dokonce prospěšné. Náš svět je vzhůru nohama. Věříme lékařům více než svému vlastnímu tělu. Jíme jídlo, které nás pomalu zabíjí - ale raději zavíráme oči, abychom nemuseli jinak. Žijeme tím, co je venku, a svět uvnitř nás necháváme umírat. Slepě věříme médiím a společenskému diktátu a stáváme se ovcemi. Věříme, že pravda je to, co si myslí většina. A když je někdo jiný a smýšlí jinak, je to hned blázen. Tak tedy těší mne! Jsem jeden z nich. :-D

 

karla.mikova@seznam.cz

Najdete na iDNES.cz