Mno, mám dva synovce, jednomu je 10 a druhému 3. Starší měl diagnostikované ADHD a mladší ho má také. Můj názor: za nás žádné ADHD nebylo, nebo se neumělo diagnostikovat a byli jsme živí a zlobiví kluci (nevím jak na tom jsou holky), dostali jsme výprask nebo zaracha a bylo. Nyní je každé druhé dítě s ADHD a připadá mi to jako výmluva rodičů, kteří neumějí děti vézt k plnění daných úkolů, jsou nedůslední a dopouštějí se dalších chyb výchovy rodičů. Já říkám, že to co nenaučíš dítě do 3 let, tak už to půjde těžko. Děti dnes nezdraví, nepoděkují, nepoprosí, berou vše jako samozřejmost a rodiče, aby měly pokoj, tak rezignují. To je dle mého ADHD - a psychologové si vytvořili skvělý zdroj příjmu. Zajímavé, že starší synovec začal chodit do stájí, kydá hnůj, stará se o koně a najednou nepotřebuje psychologa a po ADHD se taky zaprášilo.

Tohle je názor správného vidláka. Praštil jsem ho bičem/vařečkou/holí a bylo po nemoci.

ADHD je fakt. Můžeme se bavit, jestli je to nemoc či odchylka od žádoucího normálu, ale existuje. Evoluce jde různými cestami a část jejích výrobků se hodí do škol, část s tím má problém (to nemluvím o IQ, ale o jiných faktorech). Stejně jako třeba určití lidé mají problémy se čtením a psaním. Jejich geny byly naprogamované na něco jiného a za 200 let se nesrovnaly. Máme tři možnosti.

1) Váš vidlácký bič

2) Přizpůsobit jim výuku a respektovat odlišnosti

3) Podělat se z nich a omluvit je z každého problému kvůli jejich dysxxxxxx

"My po dětech chceme, aby se soustředili a neztráceli zájem ani po x hodinách výuky denně." Zdroj: https://karlamikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736809

Je zvláštní, že poučují lidé, kteří nezvládají ani český pravopis. Asi paní blogerku tato zbytečnost nebavila.

Vždycky, když čtu článek s tématikou školství, především pak článek s podobným zaměřením (aneb jak je to špatně a jak by se to mělo dělat, aby to bylo dobře), nemůžu si pomoct a vždycky nejprve přemýšlím nad tím, zda jeho autor sám učí nebo ne. Pomůžete mi to vyřešit?

Do školy jsem začala chodit v roce 1954, je to už dávno, ale je zajímavé, že tehdy snad vůbec žádné děti s takovou diagnózou se v naší škole nevyskytovaly; byly jen množiny dětí, které se prolínaly: pilné a nepilné, chytré a nechytré, hodné a zlobivé, vše v různých stupních a kombinacích. Ve třídě jen jeden vyučující, sám na něco kolem třiceti dětí, a kupodivu, zvládal to vyučující i všechny děti se něco naučily.

Dnes je žáků ve třídě v průměru patnáct ( u nás v obci), nejméně jeden asistent a děti, které se zde rády chovají podobně, jako opice v pralese. Vzdělávání ustupuje do pozadí, podstatné je udržet jakýs-takýs pořádek, aby se nikomu nic nestalo. Vyučující se těší do důchodu nebo odcházejí pracovat do klidnějších zaměstnání. Moc smutné!

Tehdy se tomu říkalo jinak a ty těžší případy byly ve zvláštních školách, ty lehčí zvládl kantor s podporou rodičů.

Problém s dětmi s ADHD ve škole je ten, že takové děti do běžné školy prostě nepatří. Patří do školy, kde je učí speciální pedagogové, kde je interval mezi učením a odpočinkem přizpůsoben jejich potřebám, kde je ve třídě takový počet žáků, který lze zvládnout. Nikde není napsáno, že žák s ADHD nemůže zvládnout veškeré učivo a úspěšně studovat (naopak, vysoké procento dětí s ADHD jsou velmi inteligentní), ale má prostě speciální potřeby, o častém výskytu přidružených problémů (různé "dys", poruchy autistického spektra, deprese, agresivita) ani nemluvě. Prostě nepatří mezi normální děti, protože je ruší, obtěžují a často i ohrožují - a hotovo. Není mi jasné, jaký smysl má za každou cenu docílit toho, aby dítě s postižením, poruchou nebo závažým problémem za každou cenu (a často s nevalným úspěchem) absolvovalo běžnou základní školu, když na speciální by mohlo získat v každém směru mnohem více a navíc by odpadlo obtěžování, narušování výuky a zdržování normálních žáků, kteří následkem přizpůsobování tempa, také často nedosahují takových výsledků, jakých by mohli.

Mimochodem nechápu, proč autorka blogu (a nejen ona, zdá se mi) operuje s pojmem "normální", jako by to bylo něco opovrženíhodného nebo dokonce nežádoucího. Nevím co je špatného na dítěti, které je přiměřeně ukázněné, schopné se soustředit a přimět se plnit i úkoly, které ho třeba zrovna nebaví.

Škola není a nemá být zábavní park, je to příprava na reálný život a povolání a musí žáka vybavit základní sumou znalostí a schopností, aby v životě obstál. Škola není a nemá být zábavní park. Představa, že existuje systém, který vše potřebné (včetně sebekázně a schopnosti dotáhnout práci do konce) naučí dítě jaksi mimochodem, aniž by si to uvědomovalo a aniž by se muselo přemáhat a namáhat, je nesmysl. Dítěti (ostaně i dospělému) leze samo do hlavy to, co ho baví a kčemu má nadání, v ostatních oborech se prostě musí namáhat a přemáhat, má-li nabýt potřebných znalostí.

Lidé jako Vy mluví hodně o dětech.

Jak Vaše strategie vychází finančně?

Kolik stojí více lásky a pochopení?

Píšete, že se vám líbí volba zaměření v Německu. Ale připravovaná Strategie2030+ chce pravý opak, tedy jednotnou školu až do 15 let.

Přesně. Vždyť ti různí prosazovatelé inkluze bojují za zrušení víceletých gymnázií a začínají polehoučku mluvit i o zavedení povinné spádovosti škol, aby rodiče, kteří mají zájem na vzdělání dětí, nemohli přeložit své dítě do školy, která se nepyšní v každé třídě několika "žáky z prostředí, kde vzdělání není prioritou" a nějakým tím agresivním autistou.

Tyto nemoci jsou uměle vytvořeným problémem. Je to násilný přístup k dětem, které se díky svému temperamentu nechtějí nechat zavírat do vězení, kterým říkáme školy.

Děti jsou pořád stejné, to my dospělí jsme se změnili. Děti jsou jen naším obrazem ...

Podle dnešních kritérií, jsme byl zcela typické dítě s ADHD. Vzhledem k tou, že živost, nesoustředěnost neschopnost "být hodný", atd. nebylo tehdy diagnostikováno jako psychická porucha vyžadující nějaké úlevy, neměl jsem ve škole žádné výhody,ani zvláštní zacházení a tak stačil jen poněkud "tvrdší" přístup ze strany rodičů i učitelů a já s vyznamenáním dokončil nejenom základku, ale později i průmyslovku.

Takže si dovolím tvrdit, že děti jsou stejné, ale my jsme změnili k nim přístup a nejsem přesvědčen, že je to pro děti dobré!